Tellurium Q BLACK II Speaker Cable 2m

Tedy konkrétněji řečeno, druhou generaci dostal – zatím – jen reproduktorový kabel Black, tedy v této chvíli Black II. Ten v sobě nese prvky, které charakterizují celý výrobní program anglické firmy. Jde zejména o to, že kabel je plochý, poměrně úzký a působí nejen vizuálně, ale i na omak jako spolehlivý – můžete ho vést kudy chcete, je odolný a snadno ohebný a přitom cítíte, že ho namáhání jen tak nezničí.

Pouzdro kabelu je z matně černého materiálu, na obou koncích se vodiče rozdělují a obě koncovky zůstávají velmi ploché. Použité banánky (na přání lze mít také vidličky) jsou také velice kompaktní, takže snadno zapadnou do jakýchkoliv přístrojů i reprosoustav. Šipky na smršťovacích prvcích kolem banánků indikují směrovost kabelu.

TelluriumQ pak nikde oficiálně neuvádí ani používané materiály, ani využívané technologie nebo třeba technické parametry svých kabelů. Geoff Merrigan říká, že kabel je filtrem, který signál ovlivňuje svou izolací, geometrií, použitými materiály a navrch samozřejmě tím, jak spolu tyto jednotlivé prvky fungují v rámci celku. Z toho pak vyplývá, že kabel musí sednout právě do vašeho systému a že je dobré místo parametrům věnovat pozornost prostě tomu, jaký máte z kabelu pocit.

Reproduktorový kabel TelluriumQ Black II jsme poslouchali na standardních redakčních systémech – tedy s OPPO UDP-205 / Norma Revo IPA-140 / Harbeth Monitor 30 proti kabelům Nordost Heimdall 2, s Cambridge CXC / Cambridge CXA80 / Fischer&Fischer SN-70 proti kabelům Nordost Red Dawn a na Teac NT-503 / Emotiva XSP-1 / Emotiva XPA-DR2 / KEF LS50 proti kabelům InAkustik LS-1603. Poslouchalo se ale také s Hegel H120 a Hegel H390, poslouchalo se s Xavian Premio Esclusivo a řadou dalších komponentů, které prošly redakčním testováním během posledního kvartálu roku 2019. Společnost často Black II dělal i signálový kabel Black nebo napájecí kabel Blue Ultra II od stejného výrobce. Srovnávat jsme mohli i s TelluriumQ Silver, Klotz LY240B nebo "noname" dvoulinkou. Krátce jsem ale zkoušeli kabel i v dalších místech, třeba v showroomu firmy Perfect Sound Group s KEF Reference 1, KEF R3 nebo elektronikou Burmester a Exposure.

U basové složky v "Power" Marcuse Millera ("M2" | 2001 | Telarc | CD-83534) bylo znát, že jednotlivé tóny mají solidní razanci, bas má energii a má také celkem slušnou dávku objemu – hudba hraje "od podlahy" a s tóny příjemně zakulacenými a už celkem dobře oddělenými. Není to rozhodně jen "jednoduchý" nebo "monotematický" bas a jistá obyčejnost, vlastní většině kabelů v této cenové relaci tu patrná nijak není, naopak se začíná objevovat decentní hudebnost "opravdového hi-fi".

Tak se děje i ve středním pásmu, na vokálu Bobbyho McFerrina v "Hush Little Baby" ("Hush" | 1992 | SONY Masterworks | SK 48177) byla cítit pěkná objemnost, kabel jako kdyby vokál lehce zdůrazňoval, mírně nafoukl a jaksi podsunul dopředu k obdivování, ale bez vnucování se. Detailnost je oproti zkoušeným kabelům vyšší úrovně omezená, na druhou stranu rozdíl mezi Black II a třeba Silver už není nijak jednoduše postřehnutelný. Přednes je rozhodně férově kultivovaný.

Black II měl tendenci dávat dost prostoru výškám, třeba cinkot činelů v "Take Five" od Davea Brubecka ("Time Out" | 2009 | Columbia | 88697 39852 2) byl na danou třídu vlastně nebývale znělý a dosti objemný. Není to takový ten zaostřený cinkot, ten "pinktlich" zvuk, ale má své kouzlo, detailů je přiměřeně a zvuk působí jiskrně.

Kabel fungoval ve všech systémech trochu zvláštním, mírně ambivalentním způsobem – kupříkladu "Two Bass Hit" Dizzy Gilespieho ("Night in Tunisia" | 2006 | Bluebird | 82876 84866 2) působila na jedné straně poměrně dost zklidněným, uvolněným dojmem, na druhé tu byla slušně patrná dynamičnost, v ten správný okamžik nechybělo vzkypění energie a vlastně Black II kombinuje celkově spíše klidný a mírný dojem se schopností nechat problesknout živost bez pocitu lenosti. Opět – v rámci své cenové třídy snese srovnání s kabely mezi 10 a 20 000,- Kč od "velkých značek".

Black II nabízí také vkusné rozlišení, takovou "Tribal Dance" od Peter Green Splinter Group ("Destiny Road" | 2010 | Snapper Music | SBLUECD055) připojení kabelu udrželo pěkně "nohama na zemi" a se solidní čitelností a to i v porovnání s kabely o dost dražšími. Necítíte takovou tu úplně precizní zaostřenost a preciznost, všechno přichází s jistým dotekem jemnosti, ale přesto dobře čitelné.

Také podání prostoru nahrávek není špatné – v přímém porovnání s oněmi (podstatně) dražšími kabely nezněla "Allegro Moderato" Ralpha Vaughan Williamse ("Symphony No. 9" | 1994 | Everest | EVC 9001) tak otevřeně a tak expanzivně v pravolevém ani předozadním směru, na druhou stranu to vůbec není špatné a třeba ve srovnání s modelem Silver upřímně řečeno vede v pocitu plastičnosti právě Black II. Ve srovnání s úplně základním kabelem typu Klotz LY240B jde ale o úplně jiný vesmír a oproti vlastně čemukoliv, co lze považovat za "základní" otevírá Black II svět skutečného hi-fi.

To platí i z pohledu intenzity muzikálního zážitku – k "Please Read the Letter" od Roberta Planta a Alison Krauss ("Raising Sand" | 2007 | Decca | 475 9382) přistoupil kabel s jistou rozvážností, pomaleji, jemněji, ale pěkně bohatě a celkově s dobrou plynulostí, která láká k poslechu. Člověku se chce říct, že když přepojí základní kabel za Black II, dostane okamžitě prostě více hudby. Je to bezprostřednější zážitek, bohatší a zábavnější.